Domů
Cestovní plán
Přehled vydaných desek
Texty a akordy
Básničky a říkanky
Fotogalerie
Kronika - poslední díl
Historie skupiny
Návštěvní kniha
Kontakty

Kronika předchozí
01-2007
12-2006
11-2006
10-2006
09-2006
08-2006
07-2006
06-2006
05-2006
04-2006
03-2006
02-2006
01-2006
12-2005
11-2005
10-2005
09-2005
08-2005
07-2005
06-2005
05-2005
04-2005
03-2005
02-2005
01-2005
12-2004
11-2004
10-2004
09-2004
08-2004
07-2004
06-2004
05-2004
04-2004
03-2004
02-2004
01-2004
12-2003
11-2003
10-2003
09-2003
08-2003
07-2003
06-2003
05-2003
04-2003
03-2003
02-2003
01-2003
12-2002
11-2002
10-2002
09-2002
08-2002
07-2002
06-2002
05-2002
04-2002
03-2002
02-2002
01-2002
12-2001
11-2001
10-2001
09-2001
08-2001
07-2001
06-2001
05-2001
04-2001
03-2001
02-2001
01-2001
12-2000
11-2000
10-2000
07-08-09-2000
06-2000
05-2000
04-2000
03-2000

Rozhovor - Raport 27. 2. 2007

Ve finále určitě nastane totální zničení

V úterý 6. února oslavil šedesáté narozeniny zpěvák a pianista pravé bigbítové skupiny Brutus Saša Pleska. Autor mnoha bez nadsázky legendárních hitů, jehož na tanečních zábavách každý z dálky pozná podle bílé čepice a stříbrného plnovousu, tak symbolicky učinil na pódiu pražského Lucerna Music Baru. O dva dny později jsme se sešli v kralupské pizzerii ke dvouhodinovému rozhovoru. Jeho neutuchající pestré aktivity a úctyhodný rozhled celkem logicky zapříčinily, že se kulatiny staly námětem pouhé jediné otázky. Namísto poklidné bilanční retrospektivy Pleska nadšeně vyprávěl o síle rock and rollu, o historii, současnosti a budoucnosti Brutusu, o rozbitých piánech, domácí výrobě hudebních aparatur nebo o Internetu, ale také o chemii či o konci světa.

Od Krakatitu k raketoplánu

Povídáme si v Kralupech, kde dlouhá léta pracuješ. Profesní život jsi zasvětil chemii. Čím tě kdysi zlákala?
Ovlivnil mě pravděpodobně Krakatit, kniha Karla Čapka. Tu jsem četl v jedenácti letech. Pro studium chemie jsem se tedy rozhodl již před střední školou. Když jsem poté dělal přijímací zkoušky na Vysokou školu chemicko technologickou, byl jsem příjemně překvapen. Otázky mi totiž připadaly hrozně jednoduché, všechno jsem znal. Z toho mě nevyvedl ani první ročník – oproti gymnáziu, kde jsem se musel potýkat s těžko uchopitelnými předměty typu dějepisu, byly všechny přednášky a skripta velice přehledné. To se mi pak chemie zalíbila ještě víc!

Překvapuje tě chemie mile i po letech?
Samozřejmě. Zejména tím, že se občas objeví patent na věci, které už jsou dávno známé. Taková firma pak jistě překvapí úplně všechny…

Na jaké chemické odvětví se specializuješ? Na organickou nebo anorganickou chemii?
Zabývám se aplikovanou chemií polymerů. Vyrábíme kapalný kaučuk na bázi polybutadienu. To je materiál s rozsáhlými možnostmi využití, od izolace okenních skel po palivo do raketoplánu.

Když jsi zmiňoval dějepis – každý učitel dějepisu má zamilovanou epochu. Máš i ty nějaký oblíbený chemický prvek nebo chemickou reakci?
(chvíli váhá) Těžko říct… Samozřejmě můžu říct – zlato! A kyslík – ten je potřeba k hoření!

Každého člověka jeho profese determinuje. Ovlivňuje tě chemie natolik, že například studuješ složení potravinových výrobků? Že si podle etikety pečlivě vybíráš Coca-Colu, Pepsi nebo Kofolu?
V jedné z těchto limonád je kyselina fosforečná, ve druhé naopak kyselina citrónová. Nedá se však říct, která je pro tělo prospěšnější; to je stejné, jako by chtěl někdo stanovit, zda je užitečnější zelená nebo černá masařka. Podle chuti je ovšem nejlepší Kofola. A jestli studuji etikety? Pokud mi to zrak dovolí, tak ano…

S chemií souvisí většina současných zásadních civilizačních problémů. Třeba vyčerpávání neobnovitelných zdrojů. V písni Opijem se zpíváš „nezajímá nás uhlí, ropa, po nás nastane potopa…“ Jaká jsou východiska v epoše bez uhlí a ropy? Bez benzínu, plastu a igelitu?
Hodně se mluví o energetických zdrojích, protože jejich nedostatek se projeví okamžitě. Ale zapomíná se na to, že se vyčerpávají i všechny ostatní zdroje; například zásoby těžkých kovů. Za chvíli nebude cín, nebude nic… Předpovědi jsou obecně poměrně pesimistické.
Na druhou stranu, předpovědi se vůbec nemusí splnit. Například francouzští futurologové kolem roku 1900 vypracovali podrobnou seriózní studii, že v Paříži je nutné postavit několik tisíc stájí, protože za sto let nebude kam ustájovat koně…

… takže apokalyptický scénář podle jiné tvé písně, podle Destrukce? „Je zbytečný pracovat, všechno spálí bomba, i ty, co se snažili, všechno přijde zničit?“ Takový scénář je nevyhnutelný. Evropské ženy zanedlouho úplně přestanou rodit. Potřebu přivést na svět potomky dobrovolně zavrhnou, protože všechno, co budou podle jejich mínění k životu potřebovat, si proženou žaludkem. Potom rozhodne Čína. Ale i Číňanky rodit přestanou. Jednoduše proto, že obyvatelé „nerodících“ zemí budou chtít ještě více bohatnout. Následně pak vypukne konflikt mezi zeměmi, které se plození dětí nezřeknou, a bohatými „sterilními“ státy. Lidé tedy nebudou svorně čekat, až jim dojdou suroviny.
Kromě sociálního konfliktu ovšem do hry vstoupí ještě globální oteplování. Zvýšené hladiny oceánů zapříčiní velikou migraci obyvatelstva. Při přesunech za podnebím se rozšíří neznámé či neléčitelné choroby. Možná spadne i nějaký ten meteorit. A i kdyby válku, vyčerpání surovin, globální oteplení a migraci lidstvo přežilo, vzápětí ho čeká ještě globální ochlazení. Ve finále tedy zcela určitě nastane totální zničení. Buď z jednoho z uvedených důvodů, mnohem pravděpodobněji však jejich kombinací. Věřící budou samozřejmě spaseni, ale nás čeká jen věčné zatracení.

Místo Brutusu Rajský plyn

Vystavím oslí můstek od válek, ničení a fragmentu textu Destrukce: „Všechno přijde zničit“ – tak to předpokládáš ty a tak to vypadalo také v dobách studené války. Tedy v dobách, kdy jsi začínal hrát bigbít. Bolševikovi se přes všechnu snahu ten tvůj bigbít zničit nepodařilo. Vzpomínáš si na vůbec první konflikt s tehdejší vládnoucí garniturou, který jsi měl?
Nenazýval bych to přímo konfliktem. Komunisti to vždycky zaonačili tak, že muzikant nemohl říct, že ho někdo omezuje. Oni to měli tak seštelované, aby si musel myslet, že si za všechny potíže může sám. Na tomto místě je potřeba připomenout, že to tehdy nebývalo jako teď, kdy ten, kdo má kapelu, může hrát.
Tenkrát bylo potřeba mít zřizovatele, neboli organizaci či podnik, který se za kapelu zaručil, že muzikanti nebudou dělat problémy. Pak jen stačilo, aby si zřizovatel usmyslel, že tu kterou kapelu nechce. A když se navíc zřizovatelé mezi sebou domluvili, kapela jiného prostě nemohla sehnat. Nebyla tak registrovatelná a tím pádem nesměla vystupovat.
Situací, kdy kdosi zřizovateli zavolal, aby nás „zrušil“, jsme zažili několik. Nakonec jsme to dotáhli až k zákazu takového kalibru, že se nás zřizovatel zřekl, a ještě nás navíc pro jistotu zakázali.

Jak jste se v takových situacích dostávali na pódia? Vzpomínám si, že jsme dlouho nechtěli hrát v Dělnickém domě. Do tohoto ohromného sálu se totiž nejvíc stahovaly kontroly. Bylo tedy jasné, že bychom si tady zahráli poprvé a naposled. Oproti konci šedesátých to byla nesmírná škoda, protože do „Dělňáku“ chodilo každý týden tisíc lidí; proto ani nebyla potřeba hrát někde jinde. My jsme však místo toho pravidelně vystupovali v Klubu mládeže.
V roce 1978 jsme nacvičili repertoár, který hrajeme vlastně dodnes. Tenkrát jsme váhali, jestli budeme hrát punk, nebo taky trochu jazz. V tomhle nás velmi ovlivnil Stuart Henry na Rádiu Luxembourg, kde jednou týdně pouštěl kapely, které se jinde nedaly slyšet. Například Ramones, Sex Pistols, The Vibrators, Slaughter and The Dogs, Adverts nebo Eddie and The Hot Rods. Najednou jsme měli jasno. Dělňák o tom ale vědět nemohl.
Na konci zmiňovaného roku nás ovšem přemluvili nastávající maturanti, abychom jim v Dělnickém domě zahráli na MEVRO. Nejdřív jsme se trochu báli, nakonec jsme ale kývli. Na jeviště jsme vyběhli s písněmi typu Hej kámo, půjč mi sestru; to byla na tu dobu šílená rána… Když to slyšel soudruh okresní prokurátor, okamžitě to v pondělí ráno přednesl na OV KSČ.
Soudruzi pak obratem zjišťovali, kdo je náš zřizovatel. Když se dozvěděli, že Okresní výbor Socialistického svazu mládeže, málem omdleli. Nechali si ke kontrole předložit texty a pak nám zrušili zřizovatelství. Pozitivní bylo, že jsme texty od té doby vedli v jednotné strojopisné úpravě a že jsme si uvědomili, že máme materiál na dvě LP. V této krizové situaci nám vypomohl kapelník Zvonu Ota Křižanovský. Jeho soused Jedlička pracoval v plynárně, tak s ním vyjednal, abychom mohli působit pod její hlavičkou. V plynárně jsme pak vydrželi až do roku 1981. To byla zlatá léta… Plynárna byla hlídaná, bylo tam teplo a mohli jsme si dělat čaj a kafe, protože plyn byl zadarmo (smích).

Svědkem vynucené změny názvu z Elektroniku na Brutus tedy byla plynárna. Proč jste se při hledání inspirace tenkrát obrátili do starověkého Říma?
V nutnosti přejmenování své sehrál jednak fakt, že se schylovalo k zakázání Elektroniku i pod zřizovatelskou hlavičkou plynárny, a pak také to, že se k hudbě, kterou jsme hráli, název Elektronik zrovna nehodil. Musím zdůraznit, že náš repertoár byl tehdy průlomový. Na to, co jsme hráli my, ostatní kapely přišly až za tři nebo čtyři roky. V Čechách jsme byli určitě první.
Když jsme přemýšleli nad názvy, napadl nás mimo jiné Rajský plyn. Dokonce jsem nedávno našel doma návrh na plakát; v jeho spodní části byl nápis: „Pozor, při vystoupení se budou vypouštět různobarevné plyny!“ Rajský plyn však tehdy nepřipustil tehdejší kapelník, kytarista Standa Karlík. Celkem oprávněně tvrdil, že název kapely propagující omamné látky nemůže před komisí soudruhů obhájit. Brutus ale prošel u všech stran bez potíží.

Jeho typický symbol, červený panáček s kytarou, také?
Toho vymyslel Jaroslav Žák. V té době s námi často na koncerty jezdila Barča Žáková. Václav Upír Krejčí nás jednou pozval na výstavu jakéhosi neznámého umělce ze Stochova. A tím byl právě Žák, za něhož se Barča mimochodem zanedlouho provdala. Na výstavě nám Jarda nabídl spolupráci. Jeho návrh se všem ihned nesmírně zalíbil. Ostatně, používáme ho dodnes.
Když ho Žák přinesl, zkoušeli jsme ho pokusně vyřezat do gumových placek a poté vytisknout na kladívkovou čtvrtku. Na zkoušku jsme těchto plakátů takto vyrobili asi sto. A okamžitě jsme jimi začali polepovat ulice. Na to konto si nás ale na kobereček urychleně pozval vedoucí odboru kultury ONV. A tvrdě vyzvídal, kdo nám tyhle plakáty tiskne.
Museli jsme zapírat a předstírat, že si je malujeme ručně. Kdyby se býval dozvěděl, že nám barvy tajně přinesl Vladimír Sam Tuček, okamžitě by ho minimálně vyhodili z práce. Vždyť tenkrát i přechovávat doma nehlášený cyklostyl bylo trestné. Soudruh předseda nás tedy alespoň důrazně upozornil, že všechny plakáty musejí být schváleny od Krajského národního výboru.
To byla užitečná informace! Jarda Žák nelenil. Vyslídil, kdo na výboru plakáty schvaluje, a vyčíhal si, kdy bude slavit narozeniny. Moudře tušil, že toho dne na KNV budou chlastat ještě víc než obvykle. A dokázal neuvěřitelné – nečekaně se ve dveřích vynořil s tím naším plakátem a ten klíčový soudruh mu na něj osobně udělil krajské razítko!

Piáno, co sežral luženský pes

V undergroundu se pohybuješ od samého počátku hudební kariéry. Kromě toho uměleckého jsi ovšem prožil také underground technický – mnozí dodnes vzpomínají na neuvěřitelné fígle, které jsi využíval při sestavování aparatury. Dnes, když člověk potřebuje aparaturu, tak si zajde do krámu a koupí si ji. To tehdy nešlo. Z čeho všeho jsi tenkrát náhrady tehdy nedostupných aparátů stavěl?
Důležité je, že skoro všechny aparatury, které se dnes v krámech prodávají a za něco stojí, byly vymyšleny takto individuálně. Drobné zesilovače jsem stavěl už na vysoké škole. Pro první takový větší, který jsem sestrojil, jsem použil součástky ze starých televizorů z Tesly Strašnice. Podnik Domácí potřeby, tehdejší jediný prodejce organizoval zvýhodněné nákupy nových televizorů s výkupem starých. Část těch starých televizorů věnoval do pionýrských domů na hraní.
A Vlastík Beneš tenkrát do Domu pionýrů chodil krmit užovky. Několik modulů se síťovými transformátory s jádrem mi tehdy dal, protože pionýři si s těmi televizemi samozřejmě nehráli. Asi tři mám ještě doma schované. Mě ovšem nadchly hlavně veliké elektronky 6L50. Už od pohledu jsem si říkal, že by mohly něco utáhnout! Připojil jsem je k transformátoru a vybudil je předzesilovači ECC83 a síťovým trafem z ruského televizoru, které jsem koupil v bazaru v Myslíkově ulici. Takto vzniklý zesilovač jsem zabudoval do bedny, kterou jsem dostal od Ivana Beneše. Tu mám asi taky ještě doma.
V ní byly namontované čtyři osmiwattové východoněmecké reproduktory se silnými magnety. Ty v roce 1969 koupil můj bratr Míša v podniku Výstavnictví jen díky statutu právnické osoby Mandragora klubu. Mandragora klub sídlil v tehdejší ulici národního hrdiny Jana Švermy, dnes Trojanově, v místě, kde Martin Žlutej Rajchl donedávna prodával CD. Jakýkoli běžný občan si tehdy takové reproduktory koupit nemohl.

A tvé první piáno?
Když jsem měl takový zesilovač, koupil jsem si k němu od jednoho chlapíka v Hořovicích za tisíc korun hodně ojetej klavifon. Aby nebručel, musel jsem v něm každou sériově zapojenou cívku rozstřihnout a znovu zapojit do protifáze.
A když už jsem měl takovýhle nástroj, na který se dalo hrát i nahlas, protože nebručel, řekl jsem si, že bych taky měl hrát v nějaké bigbítové kapele. A tak jsem se nechal Vlastíkem Benešem naverbovat do Mandragory. První zkoušku jsme měli v únoru 1974 v Domě osvěty.

Kolik jsi za svou dosavadní kariéru spotřeboval pian?
Elektrických? Nebo mám počítat i ta normální, která jsem rozmlátil?

Stačí elektrické.
V orchestru Melodie jsem hrával na klavifon... Jo, pravda, ten se rozbil… Teda, ne úplně – co se v něm rozbilo, jsem se snažil zjistit v kuchyni u Pepajze Rýgla v Lužné. Navečer jsem ho rozebral, ale víc už jsem nestihl; ráno jsem musel do školy. Navíc mi ujel vlak, tak jsem tehdy přespal na luženském nádraží. Jít domů pěšky jsem byl líný. Šel jsem pak rovnou do školy.
Hned ráno mi Pepajz hlásil, že z klavifonu nebude nic, protože ho sežral pes. Ten pes úplně zničil všechny plyšové součástky! Za tohle šel nepochybně na pekáč. On by tam šel asi stejně… Takže to byl první nástroj, který jsem zničil nechtěně. Pak jsem měl východoněmecký Claviset. A ten podlehnul proto, že nebyl dobře udělaný. Ten se prostě rychle rozbil.
Po Clavisetu jsem měl italské Instapiano. To jsem nerozbil, ale vylepšil. Předělal jsem ho na pedály. Musel jsem tudíž do něj naletovat dvakrát tolik diod, kolik bylo kláves, nějaké odpory a kontakty. Tyhle kontakty po zmáčknutí pedálů nabily kondenzátory a tón zněl déle. Koupil jsem ho za osm tisíc a za osm tisíc Pepovi Fenclovi také prodal.
Následně jsem se vrátil ke klavifonu. Ten pořád ještě doma mám, možná, že by ještě hrál. V roce 1980 jsem si koupil Clavinet D6. Mohlo by se zdát, že to bylo poměrně pozdě, ale tyhle věci se tehdy běžně prostě neprodávaly. Získal jsem ho tak, že jsem si zjistil, kdy jediný jeho exemplář přivezou do obchodního domu Kotva. Stál mě devatenáct tisíc! To byl tenkrát roční plat. A ještě jsem musel dát prodavači pětistovku úplatek, aby mi ho schoval pod pultem. Ten Clavinet mám taky dodnes. On se sice hodně ničil, ale zároveň hodně vydržel.
Vydržel mi řadu let – až v roce 1989 mě Michal Cerman zavedl v Praze na Letné k nějakému chlápkovi. Od něj jsem si koupil úplně ten samý Clavinet. Za dvě stě korun. Pak jsem měl neocenitelnou výhodu – když praskla struna, nemusel jsem měnit strunu. Mohl jsem měnit celý nástroj.

Po revoluci šlo najednou sehnat všechno.
Mně se ten Clavinet ale líbil pořád. Jenomže hoši z kapely mi v roce 1992 koupili Roland, i když mě brácha varoval, že se hned rozbíjí. A on se opravdu za měsíc rozbil. Kouťák ho naštěstí rozebral a spravil. Po půlroce se však piáno začalo rozbíjet mechanicky. Začaly z něj vypadávat klávesy a jiné části.
Potom jsem měl Kurzweila. U něj jsem zničil tři klávesnice. Tu poslední tak, že nám jednou někdo poslal psaníčko se dvěma dávkami kokainu. Řekli jsme si, že ho vyzkoušíme. Cerman na to konto kamsi doběhl pro dvoumetrové zrcadlo, protože někde slyšel, že se šňupe ze zrcadla.
Rozhodli jsme se, že už kokain víckrát zkoušet nebudeme. Je to totiž něco jako dva rumy a čtyři kafe. Víc to nedává. Teď mám piáno Kawai…

Internet je jako hospoda

Když jsme u techniky – vím, že jsi fanoušek všech moderních technologií. Například webovou stranu Brutusu jsi inicioval již v roce 1996, v době, kdy byl Internet v Čechách zcela v plenkách.
Do továrny jsem si nechal koupit modem už v roce 1991. Když jsem se prvně přes něj připojil k BBS, nespal jsem dvě noci. Během nich mi bylo rázem jasné, na co počítače jsou. Samozřejmě, na databáze; ostatně, první aplikace, kterou jsem v počítači měl, byl zasílací seznam na cestovní plán zábav s Brutusem.
Ale to využití pro komunikaci je nejdůležitější. V Čechách se Internet začal šířit někdy v roce 1993. Okamžitě jsem se snažil, abychom ho měli v továrně. Vnitřní síť Netware jsme měli od roku 1990, jako jedna z prvních firem v republice. Brutus dostal na web saxofonista Zbyněk Šlajchrt.
Když jsme v roce 1995 hráli v Rakovníku na koupališti, ohlásil jsem, že už mám dost toho, že nemáme saxofonistu. Po zábavě se ke mně přitočil naprosto nalitý Šlajchrt, že by s námi hrál. Ale až o rok později mi došlo, že na MatFyzu má Internet z první ruky. První webovky jsme tedy zařizovali před jedenácti lety. Žádné návody jsme neměli, pamatuju, jak jsme hledali, co který tag dělá. Od roku 2000 se o jejich obsah starám sám.

Jakou váhu přikládáš varovným hlasům o nebezpečnosti Internetu?
Pramalou. Je to stejné, jako by si někdo myslel, že může být něco špatného na telefonu. Pokud při telefonování nebo psaní zpráv bude na druhé straně někdo negativní, budou negativní i důsledky komunikace. A naopak. Internet je pouze prostředek.
Všechno závisí na lidech, kteří jeho prostřednictvím komunikují. Internet je veřejné zařízení – tak jako hospoda. Každá hospoda vypadá podle lidí, kteří do ní chodí. Na Internetu si také každý vybere, s kým vejde do kontaktu.

Kromě komunikace, tvorby databází a kapelového webu a jiných důvodů Internet hojně využíváš pro stahování muziky. To dělá spousta uživatelů, ačkoli je jim zpravidla minimálně o polovinu let míň. Pozoruhodné na tobě ale je také to, že stahuješ takřka výhradně živé koncerty. Proč? Studiová alba tě nelákají?
Na koncertech je všechno doopravdy. Tam se nedá nic ošidit. Roli ale možná hraje i to, že muzice, kterou poslouchám, mnohem víc sedí koncertní než studiová podoba.

Jaké muzice?
Rock and rollu v tom nejširším slova smyslu.

Čili tříakordové bigbítové písničce. Samozřejmě souhlasím, že napsat jednoduchý hit je pro skladatele to nejtěžší, ale přeci jen – neměl jsi občas jako posluchač i jako autor zálusk na složitější kompozice?
Ale i jazzrock je nejlepší, když je na jeden akord! Takže tři akordy ani nejsou potřeba…

Takže tě nezviklala ani klika skvělých instrumentalistů, kteří s tebou v Brutusu několik posledních sezón hrají? Třeba bubeník Pavel Fišar, kytarista Václav Košař nebo – dnes už bývalý – baskytarista Tomáš Liška?
Koupil by sis desku, na které by Rolling Stones hráli třeba jako Tangerine Dream? To by sis myslel, že se zbláznili! Na správném dvoře každé zvíře dělá to svoje. Kdyby najednou pes začal kokrhat a kohout štěkat, šli by oba pod nůž. A já se tak těším na každé další vystoupení, na kterém si s nimi zahraju!

Po tolika letech? Víkend co víkend dvě mnohahodinové taneční zábavy, to je přece řehole! A řehole v ne zrovna klášterním prostředí… Možná i to je důsledek toho, že kapelou ve všech jejích stádiích – tedy Mandragoře, Elektroniku, Kyklopu a Brutusu – prošlo dvaačtyřicet muzikantů. To je ohromná fluktuace.
S tou fluktuací to není tak divoké. Někteří z nich jsou v kapele vlastně pořád. Navíc – kluci, kteří kapelu v 60. letech zakládali, byli tenkrát hodně mladí. Mnozí z nich na kariéru aktivního muzikanta časem úplně zanevřeli, jiní Mandragoru vyměnili za profesionální dráhu. Pro ni se rozhodl například můj bratr Míša, Libor Laun nebo Jiří Pertl.

Další kapelu opustili, aby se mohli věnovat jiné muzice. To je případ Vlastíka Beneše, který z Mandragory odešel jako poslední v roce 1978. Místo něho nastoupil Milan Křižanovský. Ten s námi nehrál posledních deset let a teď už je v Brutusu zase zpátky! Stejně tak František Matějovský, který přišel v roce 1975, a nedávno se po určité pauze také vrátil.

Problém jsme měli vždycky akorát se zpěváky. Snad se to zlepší; Ivan Galovič je u nás od roku 2003. Druhý služebně nejmladší, kytarista Václav Košař, je v kapele od roku 1998, všichni ostatní už od sedmdesátých let.

Dřív se dalo akorát chlastat

Sám jsi potvrdil, že valná většina repertoáru, kterou Brutus dodnes hraje, jste složili na konci 70. let. Nic proti oldies, ale…
Minulý měsíc jsme repertoár obohatili o tři písničky. To nesmíme takhle honit, nebo příští rok budeme muset vydat další desku… (smích) Nejhorší je, že v době, kdy kapela byla v tom největším laufu, přišly nejhustější zákazy, tažení proti „Nové vlně“... Kvůli nemožnosti pořídit nahrávky a vzhledem ke všem dalším zákazům jsme pak najednou nové písničky skoro úplně přestali skládat. A vůbec to nevadilo. Na to, abychom odehráli šestihodinovou zábavu, jich jsme měli dost. Stejně se nám nikdy nepodařilo přehrát všechno, i když jsme se usilovně snažili.
Nikdy jsme totiž nevěděli, zda nějaké příště vůbec bude. Čili, kdyby na přelomu 70. a 80. let bylo možné svobodně točit desky, vydali bychom čtyři, pět alb a byli bychom donuceni skládat nové věci. Takhle nás nenutilo nic.

Po roce 1989 jste si vše vynahradili. Předloni jste vydali deváté album. To je úctyhodné, ovšem pomalu ale jistě jste si vystříleli prach. Co dál? Nabité parkety vás k novinkám netlačí – vždyť skoro každý, kdo přijde na Brutus, nedychtí po nových skladbách, ale po osvědčených hitech.
Spíš než, že jsme vystříleli prach, by se hodilo přirovnání, že jsme zdělali připravené cihly, máme postavený dům a teď můžeme přidávat patra nebo jen leštit fasádu. Při psaní do novin, tam je potřeba, aby bylo všechno nové a čerstvé. Ale když jakákoli kapela jednou nashromáždí repertoár, musí ho pořád hrát.
Ten k ní patří. Když naše současná zábava trvá čtyři hodiny, přehrajeme to, co musíme. Pak nám zbývá prostor na pět, šest písniček, které nemusíme… A to je podle mě málo prostoru. Nemůžeme přece vynechat píseň Zase pivo nebo Hej kámo, půjč mi sestru. To přece nejde!

Když jsem zmínil publikum – na Brutus neustále chodí další a další generace. Pro většinu teenagerů je jedním z nepsaných důkazu dospělosti, když je rodiče pustí na vaši taneční zábavu. Pozoruješ z pódia, že se vaši fanoušci mění?
Mně se zdá, že dneska jsou lidi slušnější než před dvaceti, třiceti lety. Rodiče dnešních teenagerů byli daleko větší opilci. Ti se nezalekli ničeho. Nesrovnatelně víc chlastali. To ale může být ovlivněno dopravou. Dneska na zábavu lidé hojně přijíždějí auty, tak se nemůžou opít. Před třiceti lety se jezdilo jen vlaky. Vlak jel navíc vždycky až ráno, takže se každý zlil, co to dalo.
Někdejší opravdu brutální hromadné chlastání určitě ovlivnilo i to, že tehdejší teenageři neměli – na rozdíl od těch dnešních – moc nadějných výhledů do budoucna. Teď si mladý člověk řekne, proč by se ničil, když se může svobodně realizovat, v čemkoli si usmyslí. Tenkrát se dalo akorát chlastat.

I dnešní teenageři – nyní tedy konkrétně ti z Rakovnicka – vás berou jako svou „rakovnickou“ kapelu. Brutus je ale poskládán z muzikantů, kteří většinou žijí, nebo minimálně pracují, daleko od něj. Hlásíte se ještě k Rakovníku?
Autobus je přece z Rakovníka! A autobus je to nejdůležitější. To dobře dokumentuje jeden vtip, který jsem nedávno slyšel. Arabský student prvního ročníku píše domů: „Studuju tady v Praze a jezdím do školy autem. Všichni ale jezdí autobusem.“ A od otce šejka dostane odpověď: „Nedělej nám ostudu, kup si také vlastní autobus!“. My jsme si ho koupili, a stále má rakovnickou SPZ.

Na úplný závěr jsem si nechal jedinou otázku, která má jemně bilanční podtext. V úterý 6. února jsi oslavil šedesátku. Pro každého jsou kulatiny, ať dvacetiny nebo padesátiny, svým způsobem zlomové. Byla šedesátka zlomová i pro tebe?
Samozřejmě! Pro mě byly velmi zlomové – při oslavě v Lucerna Music Baru jsem si vylomil kus zubu. Uvědomil jsem si, že když je člověku šedesát, začnou z něho odpadávat kousky.

Ptal se Marek Bradáč ze skupiny Zima